Neslyšící katolíci

Rozhovor s Pavlou" Nebála jsem se,cítila jsem, že Bůh je se mnou." 21.11.2014





Alenka: Ahoj

Pavla: Ahoj

Alenka: Představuji vám Pavlu. Pavla je neslyšící. Známe se spolu už od dob našeho studia na učňovské škole v Brně. Pavla byla starší, já mladší. Pavla byla vždy velmi oblíbená pro svou veselou, obětavou, společenskou a komunikativní povahu. Taky hrála pantomimu. O tom, že je Pavla věřící jsem tenkrát vůbec nevěděla. Po nějakém čase, kdy jsme už byly vyučené, jsem se vdala a přestěhovala se s manželem do Prahy. Pavla se taky provdala a přestěhovala se Prahy. Jednou jsme tady v Praze náhodou potkaly, zašly jsme na kávu a začaly jsme se navštěvovat. Pak mě Pavla pozvala na oslavu Silvestra. Já jsem jí tenkrát říkala, že musím dřív domů, protože jdu druhý den ráno do kostela. Ona mi na to řekla, že je taky věřící. Byla jsem velmi překvapená, vůbec jsem to o ní nevěděla. Můžeš mi, Pavlo, vyprávět o svém dětství?

Pavla: Ano. Po narození jsem byla pokřtěná. Chodila jsem s rodinou do kostela, taky babička a dědeček, prostě celá široká rodina je silně věřící. Tatínek mě a moji sestru brával do kostela. Já jako malá sledovala kněze, jak mluví, sledovala jsem obrazy a sochy v kostele a dívala se, co dělá Ježíšek. Když jsem pak už povyrostla, nemůžu říct, že bych měla o víře nějaké přesné a hlubší informace. Pak, když jsem chodila na základní školu, to bylo v době komunismu, se taky o Bohu nemluvilo.

Alenka: Omlouvám se, že tě přerušuju. Četla jsi v té době Bibli nebo Ti o víře vyprávěli rodiče?

Pavla: Ne, to moc ne. No, pak, když jsem se přestěhovala do Prahy, tak jsem chodívala do kostela. Pak jsem potkala tebe ,že jsi taky věřící a společně jsme chodili do kostela, a trošku jsi vysvětlila a znakovala. Tam jsem třeba jednou odchytila pojem, že Ježíš měl kolem sebe učedníky a říkala si, aha, tohle jsou ti učedníci, to jsem do té doby vůbec nevěděla…No a pak časem tlumočnice Romana Petráňová ukazovala a vyprávěla vše do hloubky a podrobněji a to mě vtáhlo, to bylo zajímavé – o Bohu, jeho království, lásce, milosti, o soužití lidí, jak se vzájemně potřebují. Pak taky kněz Stanislaw. Ten nám taky předával hlubší informace a já jsem časem cítila, jak mne to zajímá a vtahuje a že moje víra je silná.

Alenka: Takže jsi od mala chodila do kostela, ale víru jsi neměla. Tu jsi získala až v dospělosti. Trochu škoda, viď? No, nevadí, hlavně, že k tomu došlo ☺

Pavla: Máš pravdu ☺

Alenka: Já taky vím, že jsi byla vážně nemocná. Můžeš o tom období něco říct? Co se stalo?

Pavla: Ano, můžu. Byla jsem vážně nemocná. Lékař mi tenkrát řekl pozitiva i negativa nemoci. Měla jsem jít do nemocnice a dost jsem se toho bála. Jak se ten pobyt blížil, poprosila jsem tlumočnici Romanu a šla jsem ke svátosti smíření (zpověď).

Alenka: Protože ses bála..?

Pavla: Ano. Romana to ochotně zařídila a šly jsme. Já jsem pak knězi řekla, že se bojím jít do nemocnice. On mě vyslechl a pak se za mě modlil. Dal mi ruce na hlavu a modlil se. Já jsem pak odešla domů a cítila jsem, že jsem dostala sílu, že už se nebojím. Za pár dní mělo dojít k operaci. Cítila jsem, že Bůh je se mnou.

Alenka: Byla jsi vážně nemocná a ještě v té době došlo ke krizi v manželství. To bylo těžké.

Pavla: Ano. V té době jsem cítila, že jsem slabá, že nemám sílu dál bojovat. Kněz i Romana mě podporovali, Romana se mi snažila poradit, jak krizi překonat. A až dodnes se cítím být klidná, žít v pokoji.

Alenka: Ano, to můžu potvrdit. Vidím, že jsi šťastná.

Pavla: Ano, jsem, děkuju.

Alenka: Moc děkuju za pozvání na kávu. Loučím se i s vámi diváky, ahoj!

Pavla: Prosím. Ahoj!