Neslyšící katolíci

1 . Svátost křtu

SVÁTOST KŘTU

Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání. (KKC 1213)
Sám Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v řece Jordánu svatým Janem Křtitelem a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28, 19-20).. celý článek..

2. Svátost smíření

SVÁTOST SMÍŘENÍ

Nazývá se svátost obrácení, protože Ježíšovu výzvu k obrácení, návrat k Otci, od něhož jsme se vzdálili hříchem. Nazývá se také svátostí pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka. (KKC 422)
Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení. (KKC 1422)
Když kněz uděluje svátost pokání, plní službu dobrého pastýře, který hledá zbloudilou ovci, anebo službu dobrého samaritána, který ošetřuje rány, který čeká na marnotratného syna a přijímá ho při jeho návratu. Kněz je znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi. (KKC 1465).. celý článek..

3. Svátost Eucharistie

SVÁTOST EUCHARISTIE

Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve…
Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka. (KKC24)
Křesťané se shromažďovali „k lámání chleba“ především „první den v týdnu“, totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Toto shromáždění stále zůstává středem života církve. A tak od jednoho slavení eucharistie k druhému, Boží lid na svém putování jde „úzkou cestou kříže“ k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království. (KKC 1334-1344)
Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem. Přijímat tělo Páně při přijímání přináší jako hlavní plod důvěrné spojení s Ježíšem Kristem. Pán totiž řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6, 56) Život v Kristu má svůj základ v eucharistické hostině: „Jako mne poslal živý otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.“ (Jan 6,57)
Slavení mše svaté je první a nejdůležitější projev eucharistie ve farním společenství. Dává základ a smysl všem ostatním aktivitám... celý článek..

4. Svátost biřmování

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

Je nazývána svátostí křesťanské dospělosti nebo také svátostí Ducha svatého. Tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.
Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jak bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic.
Příprava na biřmování je zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým… Proto také katecheze před biřmováním usiluje o to, aby probudila smysl pro příslušnost k církvi a k farnímu společenství... celý článek..

5. Svátost manželství

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobě a končí viděním „svatby Beránkovy“ (Zj 19,9). Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho „tajemství“, o jeho ustanovení a o smyslu, jaký mu dal Bůh. (KKC 1602)

Sám Bůh je původcem manželství. Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení. (KKC 1203)

Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který je láska. Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji.“ (Gn 1, 28, KKc 1604)

Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné; sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj… Už tedy nejsou dva, ale jeden.“ (Mt 19, 6, KKC 1614)

Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho církvi. (KKC 1646, 1647).. celý článek..

6. Svátost pomazání nemocných

SVÁTOST POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH

Nemoc a utrpení patří k nejzávažnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. (KKC1500)
Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. (KKC 1501)
Církev věří a vyznává, že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí: pomazání nemocných. (KKC 1511)

Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. (KKC 1499) Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení a k jeho smrti“ jsou tak „prospěšní Božímu lidu“. (KKC 1520-1522)
Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě.“ (Mt 25,36).. celý článek..

7. Svátost kněžství

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. (KKC 1536) Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „svaté kněžstvo“. (KKC 1546)

V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stádce, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. Skrze svátostné kněžství, zvlášť biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako hlavy církve stala viditelná uprostřed společenství věřících. Podle krásného obratu sv. Ignáce z Antiochie biskup je jakoby živý obraz Boha Otce. Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení. Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. (KKC 1548-1551).. celý článek..